Rozhovor s Pavlem Cejnarem

Pavlův život je příběh energického a věčně usměvavého kluka, který se vypracoval z lokálního pardubického rádia až do studia Evropy 2. I když většinu dne tráví z Praze, zůstal věrný rodným Pardubicím, kam se dodnes každý večer vrací. Od roku 2016 mu stovky kilometrů na dálnici zpříjemňují auta z Autocentra BARTH. Pavel byl jeden z prvních zákazníků, který sáhl po autu na operativní leasing.

Pavle, jaké je to jezdit autem, které vlastně není vaše?

Chápu, že někdo může mít k operáku nedůvěru. Já to před lety zkusil a nelituju. Podle mě jsou dva typy lidí: Ten první je stará škola. Auto je pro ně majetek, uvažují o něm podobně jako o domě nebo bytě. Já na druhou stranu vnímám auto jako spotřební zboží. Ročně najezdím skoro 40 000 kilometrů, takže bych vlastní auto hodně rychle opotřeboval.

cejnar-dlazdice-min_156153881495_930.jpg

Šetří operák peníze?

V podstatě ano, je ale potřeba dívat se na to dlouhodobě. Kdybych si teď koupil nové auto, ztratilo by při mém nájezdu rychle podstatnou část hodnoty. Spočítal jsem si, že by mě opotřebení auta stálo vlastně víc než poplatek za operativní leasing. Jasně, že když někdo jezdí málo, klesá hodnota jeho auta pomaleji. Pro mě je ale operák taky o servisu. Než si koupit auto, raději si platím to, že budu mít vždy čím jezdit. Důležitá je pro mě spolehlivost, proto se snažím, aby bylo moje auto vždy co nejnovější. Chci mít jistotu, že když ráno vyrazím z Pardubic do Prahy, nebudu muset uprostřed cesty volat odtahovku.

IMG_39711-min.JPG

Podle čeho si vybíráte auta?

To je pokaždé jiné. Požadavky na auta se mi mění podle toho, co se mi v životě přihodí. Auta vlastně rostou tak, jak roste moje rodina. Mám rád, když mě výkon zatlačí do sedačky, poslední roky je to ale hlavně o praktičnosti. S manželkou řešíme vnitřní prostor a objem kufru.
První auto na operák jsme si s manželkou pořídili, když se nám narodil syn. Měl jsem tehdy sporťáka, přítelkyně Volkswagen New Beetle. Rychle jsme zjistili, že ani do jednoho auta nedostaneme kočárek. Tak přišlo první auto na operák, Volkswagen Passat Variant.

Takže volba rozumem nebo přeci jen trochu srdcem?

Jsem docela fanda do koncernu. Teď jezdím Tiguanem a musím říct, že sedět o těch pár centimetrů výš je dobrý pocit.

Co potřebuješ, aby ses v autě cítil dobře?

Zvykl jsem si na automat. Nejdřív jsem ho nechtěl, vždycky mě bavilo řadit. Super je ve spojení s adaptivním tempomatem. Hlavně když člověk stojí v koloně. Auto si samo přibrzdí, když se chci rozjet, stačí ťuknout do plynu. Sice mě řízení baví, ale přejet ve špičce Prahu s manuálem a poskakovat v kolonách by se mi dnes už nechtělo.

Když už jsme u výbavy, máte na autě ještě nějakou zamilovanou vychytávku?

Ani ne zamilovanou, jako spíš nutnou pro přežití. Auto je vlastně moje druhá kancelář, proto už se nehnu bez handsfree. Podle mě by mělo patřit mezi povinnou výbavu.
U posledních Volkswagenů mě baví xenonová světla. Když moderuju akce, často se vracím pozdě v noci. Bílé světlo je oproti klasickým žárovkám úplně jiná liga. Bojím se, že srazím srnku a xenony mají tu výhodu, že člověk vidí za kraj silnice, i když má zrovna ztlumená dálková světla.

2018-05-19-BARTH-Day-020-min.jpg

Jak je vidět, dokážete si užít moderní výbavu. Jaká je podle vás budoucnost aut? Budou nás za pár let vozit auta sama?

Myslím, že za pár let to nebude. Tohle je opravdu hudba budoucnosti. Osobně bych ale proti autopilotu nic neměl, rád bych si to někdy zkusil. Když si představím, že jedu z rádia domů a třeba na dálnici by auto převzalo řízení, zdá se mi to jako fajn nápad. Alespoň bych si mohl vyřídit maily a měl doma víc času na rodinu. Uvidíme, co přinese budoucnost. Nechám se překvapit.

vanocni_vecirek-278.jpg

Shodneme se, že auto jsou dnes v podstatě pojízdný počítač. Spousta z nás ale pamatuje doby, kdy byl i posilovač řízení luxusem. Jaké byly vaše začátky za volantem?

Řekl bych, že to na tu dobu byl klasický scénář. Dostal jsem od rodičů Škodu 110. Když byla nová, byla to paráda, verzi se čtyřmi světly vpředu měl málokdo. Ke mně se ale už dostala v podstatně horším stavu. Znáte to, když už podlahu drží pohromadě jenom koberec, je čas se kouknout po něčem jiném.

Co přišlo na řadu po Škodovce?

No jasně, moje první opravdové auto! Tenkrát jsem si pořídil ojetý Ford Escort. Našetřil jsem si na něj sám. Část peněz jsem si půjčil od rodičů a pak jim je splácel. Jsem vlastně rád, že jsem v životě nedostal nic zadarmo. Ten pocit, když jsem si poprvé sednul do auta, které bylo opravdu moje, mám v hlavě dodnes. Předávání auta si ale užívám i teď, vůně nového auta má něco do sebe. S operákem si ji můžu dopřát každý rok.

Pro auta si jezdíte na pardubickou pobočku. Proč vlastně padla volba na Barth?

V první řadě jsem celý život pardubický patriot, proto rád podpořím místní firmu. Taky mám Autocentrum poměrně blízko, i když do Barthu se jezdí hlavně kvůli něčemu jinému.

Kvůli čemu konkrétně?

Bude to znít, jako domluvená reklama (smích). Ale upřímně, Barth má atmosféru, kterou jsem jinde nezažil. Už dávno patřím do Barthovské rodiny, takže sem jezdím vlastně za kamarády. Ten jiný přístup tu ale člověk pozná po pár minutách.

V čem ta atmosféra spočívá?

Jako všude je to o lidech. V Barthu je hodně rodinné a kamarádské prostředí, i když je to obrovská firma. Jasně, že se každá práce dělá pro „kšeft“, ale snad na každém tady vidíte, že ho práce baví. Občas najdu v autě vůni, jednou tam na mě čekala i lahev vína. Jasně, hlavní je vyměnit olej a zkontrolovat brzdy, ale tohle prostě potěší.

Náš rozhovor se nakonec uskutečnil přímo v budově Evropy 2. Práce máte, jak vidět, stále spoustu. Jaké jsou plány do budoucna?

Nemám v hlavě žádné velké změny. Práce mě baví, ať jsem tady za mikrofonem, nebo třeba moderuju menší akci. Pracovní kalendář mám plný vlastně až do podzimu. Jinak miluju cestování, už tak od března začínám přemýšlet o dovolené.

Co letos zkusit karavan?

Pravdou je, že se mi ta myšlenka honí hlavou už dlouho. Bohužel jsme minulý rok nesehnali místo v kempu. Nejvíc po výletě v karavanu touží můj syn, chtěl bych mu ten sen konečně splnit. Já ještě pamatuju dovolenou s rodiči pod stanem. Karavan je oproti tomu luxus, i když ta hlavní myšlenka zůstává stejná.

Co je podle vás hlavní myšlenka karavaningu?

Vylézt ze svých čtyř stěn. V pracovní dny jsme vlastně pořád v komfortní zóně. I když jedu autem, je to často trasa, kterou znám. Koukám na stejné stromy, projíždím kolem stejných staveb. Ve svém prostředí navíc člověk často jede podle nějakého vzorce.

Takže vlastně stereotyp?

Přesně tak. Člověk má svoje návyky. Když je najednou v karavanu a spí třeba každý den někde jinde, příjemně ho to vykolejí. Krásně to vyčistí hlavu.

IMG_3966-min
vanocni_vecirek-29
Image-240
vanocni_vecirek-211